Výstavy

Kostel sv. Jana Křtitele Na prádle, Praha, březen 2007
více

V rámci čtrnáctidenního multikulturního festivalu Pražské brány (www.prazskebrany.cz) byly v Novoměstské radnici a v kostele sv. Jana Křtitele Na prádle vystaveny obrazy Jaroslava Papouška. V 1. patře historické radnice proběhla výstava maleb s názvem Snění a v malostranském kostele Na prádle dotvářely obrazy Jaroslava Papouška a Jiřího Němce atmosféru koncertů sdružení Tichá alternativa. Novoměstska radnice, Praha, březen 2007.
Novoměstska radnice, Praha, březen 2007
Zjeviště, Praha, leden 2004
Letohrádek Portheimka, Praha, únor - březen 2001
Galerie na Jánském vršku, Praha, květen 2000
více

Úvodní slovo Vlastimila Venclíka k výstavě v "koňské" galerii na Jánském vršku, květen 2000

Dámy a pánové,
již podruhé mám možnost zahajovat výstavu obrazů Jaroslava Papouška - malíře, sochaře, ale i vynikajícího scénáristy a režiséra. Měl jsem možnost s Jaroslavem Papouškem úzce spolupracovat, strávil jsem s ním spoustu podnětného času. Nejsem expert či teoretik výtvarného umění, ani nemám specifický vztah ke koním, ke kterým se tématicky váže dnešní vystavený soubor obrazů, ale myslím, že to není podstatné.

Dílo Jaroslava Papouška nepotřebuje speciální komentáře, není třeba ho objevovat ani obhajovat, získalo si již dávno obdiv a úctu. Je hluboce lidské, poetické, má humor i vnitřní náboj. Je nabité energií, chcete-li veskrze pozitivní. Přitom je meditativní a senzitivní. Mohu zde pouze promluvit o svých dojmech, o tom jak na mě, a předpokládám, že i na vás působí jeho tvorba. Mám doma několik obrazů, které tvoří nedílnou součást magické pohody, kterou může, za jistých předpokladů, permanentně působit umělecké dílo. To je ten přesah, který nevyžaduje fyzickou přítomnost autora, neboť tyto obrazy, stejně jako filmy Jaroslava Papouška, jsou tu s námi dál a působí nám radost. Vyzařují pozitivní energií, tím zaklínadlem doby plné negativních emocí a frustrovaných jedinců v globalizovaném světě. Obrazy Jaroslava Papouška jsou plné jasu, barevné harmonie, je v nich zakódována krása jihočeské krajiny i její nostalgické kouzlo, které se odráží na hladině jejich rybníků. Kde se bere ten jas a ta záře? Přichází především zevnitř z duše autora. A takovým člověkem byl i ten, který měl slunce ve své duši. Jaroslav Papoušek byl s jistou nadsázkou jako jeho obrazy - pohodový, vyrovnaný, nekonfliktní. A ke všemu ještě nepřiměřeně pracovitý a slušný člověk. Maloval i v den své smrti. Dovolte, abych závěrem citoval samotného Jaroslava:

"Přichází-li člověk do věku, kdy se začne ohlížet zpátky, objeví i něco, čeho si považuje a co by nezměnil, i kdyby se znovu narodil. Já kupříkladu bych se nezamiloval do žádné jiné krajiny, než zase do té, kterou vidíte na mých obrázcích. Utekly roky, než jsem objevil slunce. Já je do té doby vůbec nevnímal, myslím jako malíř. Spatřiv tehdy jakoby rázem, co všechno mi slunce nabízí, jaké zázraky pro oko, jaké zázraky pro duši, naprosto jsem začal chápat národy, klanící se slunci jako bohu. Hovořím-li o slunci, mám na mysli světlo záření. Světlo ovšem vrhá stíny. Impresionisté si všimli, že jsou barevné. Mořil jsem se s barevnými stíny po jejich příkladu a plodil obrázky sice pestré a přece jakoby umouněné zářící sotva na padesát procent mojí představy. Až jednoho dne mě napadlo, co kdybys ty hromské stíny prostě ignoroval, co kdybys maloval jenom světlo beze stínu..."

Tam, kde by realistický mazal se mořil dál, nachází umělec jednoduchou a účinnou metodu, získává vlastní originalitu. Vidí svět kolem sebe takový, jaký my už dávno nejsme schopni vnímat. Sledujte pozorně jeho četné variace krajin s koňmi včetně modrých a nebeských. Ponořte se do krajiny Jaroslava Papouška.

Jistě mi dáte za pravdu, že je pro nás velká škoda, když odešel do krajiny stínů, kde září světlo věčné. Děkuji za pozornost.

Považujte výstavu za zahájenou.
Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, červenec - srpen 1999
více

Úvodní slovo Čestmíra Kopeckého k výstavě ve Středočeském muzeu v Roztokách, léto 1999

Vážené dámy, vážení pánové, milé děti,
právě se stáváte součástí mého životního experimentu, za což se vám omlouvám.

Již několik let se mi zdálo, že s mým životem to takhle půjde až do smrti. Že už vím, co bude zítra a co bude pozítří. A tak jsem se rozhodnul tomu vzepřít. V březnu letošního roku jsem dal výpověď. Budu dělat něco jiného než doposud, něco nepoznaného, nového, něco, co neumím. A to váš dnešní případ. Za což se vám omlouvám.

S panem Jaroslavem jsem se seznámil v roce 1966, na fotbalovém derby Sparta - Slavie. Takže jsem ho znal jako kluk (takový černý Petr), později jako student FAMU (takový Jiří Hrzán - kulturní referent na horách) a nakonec jsem s ním spolupracoval jako televizní producent.

Jako kluk jsem ho obdivoval, byl pro mne jediným seriózním z kulečníkové party.

Jako mladý muž jsem byl hrozně rád, když mi odpovídal vážně na moje naivní otázky.

Jako producent jsem byl rád, že můžu spolupracovat s člověkem, který má takový pohled na svět.

Většinu pořadů jsem připravil s mladými začínajícími autory, kteří pro mne byli nadějí na něco, kde o něco jde. Pan Jaroslav mi v tomhle oboru byl jistotou. Koneckonců měl na tom, že jsem se stal producentem i svůj podíl. Nadšeně mi s Jindřiškou vyprávěli o galeristovi, který uspořádal výstavu ve Zlíně. A tak jsem si ověřil jak je potřeba lidí, kteří pomáhají tvůrcům. Znám dobře, stejně jako Vy, jeho filmy.

Zdálo by se, že podle nich člověk může poznat autora jako člověka. Pan Jaroslav je pro mne ale výjimka. Výjimka, kterou si uvědomuji při pohledu na jeho obrazy.

Ty mi rozšiřují pole jeho duše na z filmů neznámé kraje. A čím víc se na ně dívám, tak tím víc se seznamuji s touhami svojí duše. Posledních pět měsíců trávím na chalupě na kraji Českého ráje a jezdím krajem na kole. Zastavil se pro mne čas a objevuji krajinu a přírodu, jak jsem na ně neměl zatím čas a klid.

A protože o obrazech má mluvit autor, dovolil jsem si vybrat pár útržků.

Obrázky jsou dekorativně uspořádané příběhy, které by autor rád znovu a znovu prožíval, a proto je znovu a znovu maluje.

Život je živější a bouřlivější, náš malíř však tvrdohlavě sleduje pravý opak, zjednodušuje vše, na co sáhne, námět, kompozici, barevnost, dbá, aby nic nenarušilo ubíhání cesty, upadání slunce, šelest chumelenice. Hlídá, aby nám jediná skvrna barvy nepadla do oka.

Přichází-li člověk do věku, kdy se začíná ohlížet zpátky, žasne nad spoustou hloupostí, o něž se za léta přičinil. Ale sem tam přece jenom objeví i něco, čeho si považuje a co by nezměnil, ani kdyby se znovu narodil. Já kupříkladu bych se nezamiloval do žádné jiné krajiny, než do té, kterou vidíte na obrázkách. Přesto však nemohu mluvit o idyle, ze začátku se totiž mezi nás pletli tři malíři, které jsem zbožňoval, Antonín Slavíček, Jindřich Průcha, Václav Rabas...

Hovořím o slunci, maje na mysli především světlo záření. Světlo vrhá stíny. Impresionisti si všimli, že jsou barevné. Mořil jsem se s barevnými stíny po jejich příkladu. Až jednoho šťastného dne mě napadlo: co kdybys ty hromské stíny prostě ignoroval? Co kdybys maloval jenom světlo bez stínů? Kolikrát musí dát člověk do zubů vlastnímu egu, ono totiž neustále ponouká k pravému opaku u štaflí. A tak jsem se k některým obrázkům obrazně doboxoval.

Vzdor tomu moje malířská i lidská ctižádost sní o tom, jak by bylo krásné, kdyby celá výstava nepřipomínala ring ani v nejmenším, aby působila pohodou, srdečností, aby byla plná míru.

Všechny obrázky jsem maloval zpaměti, bezpočtukrát jsem však prošel jejich krajinou, je to krajina nejen mého srdce, je to krajina mých nohou a snad v ní naleznete zalíbení i vy, vážení přátelé.
Grand Café, Segedín, Maďarsko, duben 1999
Galerie Křižovníků, Praha, říjen - listopad 1998
R. galerie, Český Krumlov, červenec 1998
Rabasova galerie, Rakovník, listopad 1997 - leden 1998
více

Úvodní slovo Jindřicha Hegra k výstavě v Rabasově galerii v Rakovníku, listopad 1997

Když se mě lidé na mých výstavách ptají: "Mistře, co vám dala Akademie", odpovídám: "Papouška a Pilaře." Díky nim jsem pochopil, o co jde v umění.

Poznali jsme se v roce 1950 v prvním ročníku. Jarda Papoušek studoval sochařinu u prof. Karla Pokorného, my s Pilařem krajinářskou speciálku u prof. Vl. Rady. Oba kluci bydleli v maličkém atelieru ve Vršovicích, kde jsem hodně času strávil s nimi. Oba byli z Písku, z města, kde měli víc příležitostí se vzdělávat než já na tehdy zapadlé vesnici, kdy první jízda vlakem do 18 km vzdálené Skutče byla neuvěřitelným zážitkem z éry němého filmu.

Jára byl nejstarší, od přírody velice inteligentní a vzdělaný kluk. Myslelo mu to, měl perfektní logiku a nám se smál jako pubertálním romantickým cvokům. Všechno mu šlo. Výborně sochařil, maloval, dělal karikatury, psal a filmoval. Celých 45 let jsem ho měl rád jako svého staršího bratra, který byl na mne někdy tvrdý, což mě téměř vždy naštvalo, ale věděl jsem, že mě má rád a myslí to se mnou dobře.

Za 45 let kamarádství nám uběhlo mládí, dospěli jsme a nádherně zestárli. V posledních letech jsme se měli ještě raději. Když jsme se před prázdninami v roce 1995 na dva měsíce loučili, bylo nám smutno, že se tak dlouho neuvidíme. Když jsem koncem toho léta přijel do Prahy, nadšeně jsem vyprávěl dceři, jaký jsem vymyslel krásný výlet, že to musím Papouškovi zavolat.

"Nezavoláš, táto. Zemřel."

S odchodem blízkého člověka odchází i kus nás. Prázdnota po Járovi, dobrém člověku, je veliká - strašně mi chybí.

Nejsem řečník, ani zahajovač výstav. K tomuhle projevu jsem svolil proto, že mohu svému nejlepšímu kamarádovi za všechno poděkovat a projevit mu úctu.

Obrázky nemusím hodnotit, ty zhodnotíte sami.

Vítám vás a buďte na této výstavě spokojeni.
Galerie Jednorožec s harfou, Praha, duben - květen 1997
Galerie Prácheňského Muzea, Písek, březen 1997
Zámek Čimelice, srpen 1996
Galerie Dílo - ČFVU, Zlín, květen 1991
Galerie Luka, Praha, listopad - prosinec 1990
Galerie Na Újezdě, Praha, duben 1990
Divadlo Na Zábradlí, Praha, listopad - prosinec 1989
více

Autorovo úvodní slovo k výstavě v Divadle Na Zábradlí, Praha 1989

Vážení přátelé,
přichází-li člověk do věku, kdy se začíná ohlížet zpátky, žasne nad množstvím hloupostí, o něž se za ta léta přičinil. Ale sem tam přeci jenom objeví i něco, čeho si považuje a co by nezměnil, ani kdyby se znovu narodil. Já kupříkladu bych se nezamiloval do žádné jiné krajiny, než zase do té, kterou tu vidíte na obrázkách. Přesto však nemohu mluvit o idyle, ze začátku se totiž mezi nás pletli tři malíři, jež jsem zbožňoval: Antonín Slavíček, Jindřich Prucha, Václav Rabas. Já tu mou milovanou krajinu viděl jaksi jen jejich očima, jako bych vlastní ani neměl - a o vlastní pohled jde v malování přeci především. Tak se stalo, že než jsem se k němu dobabral, utekly roky. A další uplynuly, než jsem objevil slunce. Já je do té doby vůbec nevnímal, myslím jako malíř. Spatřiv tehdy jakoby rázem co všechno mi slunce nabízí, jaké zázraky pro oko, jaké zázraky pro duši, naprosto jsem začal chápat národy, klanící se slunci co by bohu. (...) V tomhle duchu jsem se pustil do malování, jež se ovšem těžce potýkalo s faktem, že na rozdíl od slunce básníkem nejsem. Nicméně jsem vytrval, posiluje se mimo jiné úvahou: Slunce září na každém druhém obrázku pro děti, ale v obrazech jaksi pro dospělé je ho jako šafránu. Proč? Copak je nevzývají, rozmrzeni šedivou, nevlídnou oblohou? Zkrátka, malovat slunce pro plnoleté, to byl můj neochvějný program.

Hovořím o slunci, maje na mysli především světlo záření. Světlo ovšem vrhá stíny. Impresionisté si všimli, že jsou barevné. mořil jsem se s barevnými stíny po jejich příkladu a plodil obrázky pestré a přece jakoby umouněné, zářící sotva na padesát procent mojí představy. A často ani to ne. Až jednoho šťastného dne mě napadlo: Co kdybys ty hromské stíny prostě ignoroval? Co kdybys maloval jenom světlo? Beze stínů. Nejdříve se mi zdálo, že se navádím k dezerci, ale sotvaže jsem zkusil světlo beze stínů namalovat, hned jsem pochopil, že se v žádném případě o "ulejvku" nejedná, a vlastně se o ni nejedná dodnes, každý z těch obrázků tady přestavuje výsledek každodenního úsilí.

A nejen výtvarného. Kolikrát člověk musí dát do zubů vlastnímu egu, ono totiž neustále ponouká k pravému opaku u štaflí, o který já se naopak neustále snažím a tak se dá říci - samozřejmě s jistou nadsázkou - že jsem se k některým obrázkům proboxoval.

Vzdor tomu moje malířská i lidská ctižádost sní o tom, jak by bylo krásné, kdyby celá výstava nepřipomínala ring ani v nejmenším, aby působila pohodou, srdečností, aby byla plna míru.

Všechny obrázky jsem namaloval zpaměti, bezpočtukrát jsem však prošel jejich krajinou, je to nejen krajina mého srdce, je to krajina mých nohou a snad v ní naleznete zalíbení i vy, vážení přátelé.
Výstavní síň v Pražské ulici, Příbram, prosinec 1987
Výstavní síň v Michalské, Praha, červen 1987
Galerie Dílo, Zlín, únor 1987
Malá galerie Čs. spisovatele, Praha, listopad - prosinec 1980
více

Autorovo úvodní slovo k první výstavě
(Malá galerie Čs. spisovatele, Praha 1980)

Vážení přátelé,
podle zvyklostí by teď měl mít slovo zavedený teoretik výtvarného umění, ale my mladí začínající malíři sháníme takové lidi těžko. Mají rádi umělce již zavedené. A tak mně nezbylo, než být si i mladým začínajícím teoretikem.

V této funkci se vám však musím přiznat, že nechápu, proč se malíř stylizuje do mladého začínajícího malíře. V domnění, že budu shovívavější? V tom případě ho musím zklamat, jsem nepodplatitelný a jako takový zdůrazňuji: Malíř není ani mladý, ani začínající. Už mu bylo padesát a kreslí a maluje od dětství. Jistě, jsou tu i několikaleté přestávky, nicméně se jedná o starého malířského matadora. Ostatně je známo, že kreslil a maloval i během práce na filmech. Cituji: Práce na filmech je nyní tak kolektivní, že člověk touží udělat něco beze všech schvalovacích a připomínacích orgánů, něco svého a po svém. Malování se pro to hodí ideálně. Do mých obrázků nemluví nikdo než můj cit, můj rozum a moje žena. Konec citátu.

Jaká měřítka za takových okolností je povinen přiložit k vystaveným pracím mladý začínající kritik? Ta nejvyšší! Jestliže však taková měřítka opravdu přiložíme, pak... Já tu mám tři tečky, což naznačuje, že už jsem nejvyšší měřítka přiložil. Přiložil a zase odložil. Nejsem kat, přátelé.

Musíme volit jiná měřítka. Zamysleme se. Když se člověk dostane do věku žlučníků a infarktů, když se na jeho očním pozadí dere do popředí skleróza, když už nemá žádné iluze o ničem a o nikom, utíká v pudu sebezáchovy do různých náručí. Jednou jsou to mladé dívky, jindy alkohol, Bůh či příroda. Při prvním pohledu na vystavené obrázky je jasné, kam se utekl náš malíř. Zdá se, že příroda ho jenom laskala a hladila. Jednoduše řečeno - příroda ho podržela. Podržela ho lidsky, ale umělecky? Přátelé, já nechci - jak my mladí začínající teoretici říkáme - malířovi kazit kšeft; výstava je totiž prodejní. Mám však dojem, že autor viděl náruč přírody až příliš jednostranně. Domnívá se, že jeho obrázky jsou - cituji - dekorativně uspořádané příběhy, které by rád znovu a znovu prožíval, proto je znovu a znovu maluje. Dobrá, J.J.Rousseau by z toho jistě měl radost, život však není jen přírodní idyla s průvodem flétny, život je mnohem složitější a bouřlivější. Náš malíř však tvrdohlavě sleduje pravý opak. Zjednodušuje vše, na co sáhne. Námět, kompozici, barevnost. Dbá, aby nic nenarušilo ubíhání cesty, upadání slunce, šelest chumelenice. Hlídá, aby nám jediná skvrna ostré barvy nepadla do oka. Přátelé, co je tohle za malbu? Já nemůžu končit jinak, než důrazným prohlášením. My, mladí začínající teoretici výtvarného umění si představujeme umění docela jinak.

Děkuji Vám.