Úvodní slovo Vlastimila Venclíka k výstavě v „koňské“ galerii na Jánském vršku, květen 2000

Dámy a pánové,
již podruhé mám možnost zahajovat výstavu obrazů Jaroslava Papouška – malíře, sochaře, ale i vynikajícího scénáristy a režiséra. Měl jsem možnost s Jaroslavem Papouškem úzce spolupracovat, strávil jsem s ním spoustu podnětného času. Nejsem expert či teoretik výtvarného umění, ani nemám specifický vztah ke koním, ke kterým se tématicky váže dnešní vystavený soubor obrazů, ale myslím, že to není podstatné.

Dílo Jaroslava Papouška nepotřebuje speciální komentáře, není třeba ho objevovat ani obhajovat, získalo si již dávno obdiv a úctu. Je hluboce lidské, poetické, má humor i vnitřní náboj. Je nabité energií, chcete-li veskrze pozitivní. Přitom je meditativní a senzitivní. Mohu zde pouze promluvit o svých dojmech, o tom jak na mě, a předpokládám, že i na vás působí jeho tvorba. Mám doma několik obrazů, které tvoří nedílnou součást magické pohody, kterou může, za jistých předpokladů, permanentně působit umělecké dílo. To je ten přesah, který nevyžaduje fyzickou přítomnost autora, neboť tyto obrazy, stejně jako filmy Jaroslava Papouška, jsou tu s námi dál a působí nám radost. Vyzařují pozitivní energií, tím zaklínadlem doby plné negativních emocí a frustrovaných jedinců v globalizovaném světě. Obrazy Jaroslava Papouška jsou plné jasu, barevné harmonie, je v nich zakódována krása jihočeské krajiny i její nostalgické kouzlo, které se odráží na hladině jejich rybníků. Kde se bere ten jas a ta záře? Přichází především zevnitř z duše autora. A takovým člověkem byl i ten, který měl slunce ve své duši. Jaroslav Papoušek byl s jistou nadsázkou jako jeho obrazy – pohodový, vyrovnaný, nekonfliktní. A ke všemu ještě nepřiměřeně pracovitý a slušný člověk. Maloval i v den své smrti. Dovolte, abych závěrem citoval samotného Jaroslava:

„Přichází-li člověk do věku, kdy se začne ohlížet zpátky, objeví i něco, čeho si považuje a co by nezměnil, i kdyby se znovu narodil. Já kupříkladu bych se nezamiloval do žádné jiné krajiny, než zase do té, kterou vidíte na mých obrázcích. Utekly roky, než jsem objevil slunce. Já je do té doby vůbec nevnímal, myslím jako malíř. Spatřiv tehdy jakoby rázem, co všechno mi slunce nabízí, jaké zázraky pro oko, jaké zázraky pro duši, naprosto jsem začal chápat národy, klanící se slunci jako bohu. Hovořím-li o slunci, mám na mysli světlo záření. Světlo ovšem vrhá stíny. Impresionisté si všimli, že jsou barevné. Mořil jsem se s barevnými stíny po jejich příkladu a plodil obrázky sice pestré a přece jakoby umouněné zářící sotva na padesát procent mojí představy. Až jednoho dne mě napadlo, co kdybys ty hromské stíny prostě ignoroval, co kdybys maloval jenom světlo beze stínu…“

Tam, kde by realistický mazal se mořil dál, nachází umělec jednoduchou a účinnou metodu, získává vlastní originalitu. Vidí svět kolem sebe takový, jaký my už dávno nejsme schopni vnímat. Sledujte pozorně jeho četné variace krajin s koňmi včetně modrých a nebeských. Ponořte se do krajiny Jaroslava Papouška.

Jistě mi dáte za pravdu, že je pro nás velká škoda, když odešel do krajiny stínů, kde září světlo věčné. Děkuji za pozornost.

Považujte výstavu za zahájenou.